Zdeněk Peška

Z osobního spisu Zdeňka Pešky – Foto: Národní archiv České republiky
Zdeněk Peška (Wiki)
http://cs.wikipedia.org/wiki/Zden%C4%9Bk_Pe%C5%A1ka

Rozhlasový dokumentární medailon o někdejším politickém vězni a významném právníkovi Zdeňku Peškovi v rámci cyklu Zapomenuté portréty

Play

Play ►

Zdeněk Peška se narodil 9. května 1900 v Praze a vysokoškolská studia absolvoval na právnické fakultě Karlovy univerzity. Následující pobyty ve Francii v letech 1924-25 a v Americe dále prohloubily jeho vzdělání. V poměrně mladém věku byl Zdeněk Peška jmenován profesorem univerzity v Bratislavě a děkanem právnické fakulty, kde mohl působit až do roku 1938.

Pro politickou dráhu Zdeňka Pešky je podstatné, že od roku 1921 byl členem Československé sociálně demokratické strany. Po okupaci Československa se pamětník navíc zapojil do odbojové činnosti. Byl však záhy zatčen a v roce 1941 odsouzen na 15 let odnětí svobody. Vězněn byl v Praze na Pankráci a v několika německých žalářích. Krátce po osvobození obnovil své členství ve straně a zastával funkci předsedy Sdružení sociálně demokratických právníků. Od října 1945 do května 1946 byl poslancem Národního shromáždění, působil na právnické fakultě Karlovy univerzity a v roce 1947 se stal členem sboru expertů pro vypracování nové ústavy.

Po únoru 1948 se Zdeněk Peška zapojil do protikomunistických aktivit. Vedle politického směřování Československa a potlačování svobodných práv nesouhlasil se sloučením sociálně demokratické strany s KSČ, k němuž došlo 27. června 1948. Již v květnu se sešel s některými představiteli mateřské strany, aby diskutovali o jejím dalším směřování a činnosti v nových poúnorových podmínkách. Později společně vytvořili ilegální Ústřední výbor nezávislé sociální demokracie, který se snažil navázat spojení s exilovými představiteli československé politiky. Krátce nato byl však Zdeněk Peška zatčen.

V červnu 1949 měl proběhnout politický proces s představiteli sociální demokracie nazvaný původně Peška a spol. K němu nakonec nedošlo a místo toho se zatčený stal jedním z obžalovaných v připravovaném procesu se skupinou Dr. Milady Horákové. Odsouzen byl na 25 let odnětí svobody.

O jeho zapojení do monstrprocesu, který proběhnul v červnu roku 1951, rozhodlo plánované rozšíření souzených osob o představitele dalších politických stran. Tomuto začlenění napomohly schůzky mezi ním a Miladou Horákovou na faře ve Vinoři u Prahy v září 1948. Zástupci politické opozice zde jednali o možné spolupráci sociálních demokratů, národních socialistů a strany lidové. Představitelé stran se dohodli na dalších informačních schůzkách. Užší sblížení stran či případné sloučení pod tlakem událostí však odmítli.

Po zatčení všichni obvinění prošli trýznivým vyšetřováním a přípravou na inscenované soudní přelíčení. Zdeněk Peška byl vyšetřovateli považován za neposlušného, což potvrdil podáním zmateční stížnosti, neboť mu obžaloba, stejně jako ostatním, nebyla předložena písemně, ale pouze neúplně přečtena. Zdeněk Peška byl v rozsudku, který mu přiřknul 25 let žaláře, označen za stoupence pravého křídla a buržoazního elementa, který pracoval proti sjednocení dělnické třídy. V českých a slovenských kriminálech si někdejší politik odseděl devět let.

Přes pokusy o obnovu procesu a revizi rozsudků v roce 1968 byl pamětník plně rehabilitován až v roce 1990. Někdejší politický vězeň zemřel zkraje takzvané normalizace: 26. října 1970 v Praze.

Zdeněk Peška patřil díky své vědecké erudici a společenskému rozhledu k předním osobnostem československé demokratické politiky. Humanistický světonázor profesora právních věd formoval především masarykovský étos a sociálně demokratické principy.

Zapomenuté portréty jste mohli slyšet v magazínu Zrcadlo Českého rozhlasu Leonardo.

Autor dokumentů: Petr Slinták.

Na rozhlasovém medailonu o Vojtěchu Jandečkovi spolupracovali: historik Michal Pehr a zvukový mistr Josef Kačírek.

Autor textu: Petr Slinták

Zdroj: Český rozhlas Leonardo/magazín Zrcadlo/Zapomenuté portréty

Reklamy

Vojtěch Jandečka

veznice-v-uherskem-hradisti--1-800x600p0

Věznice v Uherském Hradišti
Foto: Anna Stránská
Portrét Vojtěcha Jandečky
http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2585095

Rozhlasový dokumentární medailon o někdejším politickém vězni Vojtěchu Jandečkovi

Vojtěch Jandečka se narodil 3. října 1914 v Neurazech u Nepomuku. Vyrůstal v rodině malorolníka a stejně jako rodiče byl po celý život praktikujícím křesťanem. Poté, co v roce 1936 odešel do Prahy studovat práva, byl činný v katolických studentských organizacích a po německé okupaci se zapojil do protinacistického odboje.

Po smrti Jana Opletala pracoval na přípravách jeho pohřbu, který se díky účasti tisíců studentů stal manifestací odporu proti hitlerovské okupaci. Odplatou nacistů byly ruzyňské popravy, zavření vysokých škol a internace stovek mladých lidí v koncentračním táboře Sachsenhausen. Z koncentračního tábora byl Jandečka propuštěn v roce 1942.

Ve dnech českého národního povstání v květnu 1945 organizoval bojové skupiny studentů nejen v Praze, ale i v jiných městech. Po osvobození působil při zakládání organizace studentů vězněných po 17. listopadu 1939. Tato angažovaná skupina se jasně postavila za myšlenky prvorepublikové demokracie. Vojtěch Jandečka byl činný i v československé straně lidové.

Po únoru 1948 došlo ke změnám nejen v ústředí čs. strany lidové, ale vyměněno bylo i vedení organizace studentů perzekvovaných nacisty. I když Vojtěch Jandečka musel odejít jako první, ve svých politických aktivitách neustával. Na podzim osmačtyřicátého roku svolal ke svému příteli, salesiánskému faráři, na faru do Vinoře u Prahy tajnou schůzku. Doktorka Milada Horáková na ni přizvala další demokraticky smýšlející osobnosti z nekomunistických stran.

 Podle Jandečkova vyprávění nešlo o přípravu spiknutí, ale o přátelskou besedu a výměnu názorů. Akce však nezůstala utajena a Jandečka byl v lednu 1949 obviněn, že inicioval vznik ústředí protikomunistického odboje. O několik měsíců později byl pro údajnou velezradu odsouzen na dvacet let odnětí svobody.

Po vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti a v Praze byl vězněn na Borech a v jáchymovských táborech. Tam onemocněl tuberkulózou páteře a v kritickém stavu byl převezen na Mírov, kde se nacházelo zvláštní nemocniční oddělení. Vězeňská anabáze Vojtěcha Jandečky však pokračovala. Následovala Ilava a Leopoldov.

Po podmínečném propuštění na amnestii v květnu 1960 se Vojtěch Jandečka vrátil domů. Jen s velkými obtížemi našel místo ve skladu Družstva klempířů. Krátce nato byl však spolu s dalšími jedinci znovu zatčen pro údajnou přípravu obnovy křesťansko-demokratické strany. Městským soudem v Praze byla jeho činnost kvalifikována jako „podvracení republiky“ a dr. Jandečka byl odsouzen k dalším čtyřem letům odnětí svobody a dokončení trestu prvního. Vzhledem k vážnému zdravotnímu stavu mu byl na žádost rodiny koncem roku 1964 zbytek trestu prominut. Do té doby Vojtěch Jandečka strávil v nacistických a komunistických žalářích 18 let.

Během pražského jara doktor Jandečka navštěvoval vysoké školy a vedl kampaň za rehabilitaci studentů vyloučených z politických důvodů. Ač těžce nemocen, nedbal rad přátel, aby šel do důchodu, a ani po roce 1969 nepřerušil politickou práci. Stále se scházel s pamětníky z koncentračního tábora a psal směrnice, jak pracovat v ilegalitě. Věděl, že pádu komunistického režimu se sice nedožije, ale stále se tomu snažil napomáhat.

Polistopadové soudní rehabilitace se pamětník nedočkal. Zemřel uprostřed práce 28. července 1973 v nemocnici Na Františku. Za svou aktivitu a účast v národním odboji obdržel vysoké vyznamenání od prezidenta Edvarda Beneše. V roce 1994 Vojtěchu Jandečkovi udělil Český svaz bojovníků za svobodu vyznamenání Za věrnost in memoriam.

Zapomenuté portréty jste mohli slyšet v magazínu Zrcadlo Českého rozhlasu Leonardo.

Autor dokumentů: Petr Slinták.

Na rozhlasovém medailonu o Vojtěchu Jandečkovi spolupracovali: historik Michal Pehr a zvukový mistr Josef Kačírek.

Autor textu: Petr Slinták

Zdroj: Český rozhlas Leonardo/magazín Zrcadlo/Zapomenuté portréty

Klement Lukeš

Klement Lukeš

Klement Lukeš, Jiří Gruntorád a Otka Bednářová, 22.10.1990
http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2572588

Rozhlasový dokumentární medailon o někdejším disidentovi Klementu Lukešovi

Klement Lukeš se narodil 2. listopadu 1926 v Rakvicích na jižní Moravě. I přesto, že byl od začátku života nevidomý, dokázal dobře komunikovat s okolím. Úsek raného dětství chlapci vtisknul základní potřebu a dovednosti společenské komunikace. Do ústavu pro nevidomé v Brně byl přijat v roce 1934 a setrval tam až do roku 1946. Ve škole prospíval díky své výborné paměti velmi dobře. Věnoval se též hře na klavír a ladění pián.

Protože tíhnul k literárním oborům, využil mimořádné poválečné příležitosti a přihlásil se ke studiu na politické a sociální škole. Postupně se jeho společenské kontakty rozrůstaly do té míry, že se stýkal s nejznámějšími umělci i politiky. Studium přerušil, protože ho coby příznivce poválečných změn lákalo zaměstnání konzultanta v aparátu KSČ. Už od začátku 50. let se však Lukešův vztah k prováděné komunistické politice začal proměňovat.

V polovině 50. let se pamětníkův život zkomplikoval tím, že veřejně zaujal k politice KSČ kritické stanovisko a navíc udržoval čilé kontakty s jugoslávskými emigranty a diplomaty. Se svým kolegou Eduardem Novákem byl Lukeš považován za předního stoupence na Sovětském svazu méně závislé a demokratičtější socialistické politiky. Po celá 50. léta se přitom pamětník dokázal pohybovat v blízkosti vlivných osobností a z toho také informačně profitovat.

Údajný vyzvědač

Od druhé poloviny 50. let působil jako pracovník Osvětového ústavu a v rámci svých společenských aktivit udržoval řadu kontaktů. I proto byl policejně sledován a nakonec v roce 1961 Státní bezpečností zatčen. Padlo na něj podezření z vyzvědačství ve prospěch Jugoslávie a byl obviněn z toho, že předává citlivé informace nepřátelským diplomatům. Žaloba nakonec byla i z mezinárodněpolitických důvodů stažena.

Po ukončení vazby měl Klement Lukeš přikázány pouze dělnické práce a byl vypovězen z Prahy. Nakonec nastoupil do brněnské Drutěvy, aby se vyučil kartáčníkem. Po dalších peripetiích došlo v roce 1965 k prominutí zákazu působení v hlavním městě. Protože coby nevidomý hledal Lukeš obživu obtížně, byla mu vykázána práce bibliografa ve Slepecké knihovně a tiskárně v Praze.

Ředitel a dělník

V roce 1968 se stal na krátkou dobu ředitelem vzdělávacího institutu a po vojenském obsazení Československa přešel jako odborný pracovník do Ústavu pro výzkum veřejného mínění, odkud byl v roce 1973 propuštěn jako politicky nezpůsobilý. Opět byl přinucen vrátit se k manuální činnosti. Stal se domáckým dělníkem invalidního družstva Obzor a jeho zaměstnancem byl až do roku 1989.

Postavení Klementa Lukeše bylo do značné míry disidentské i v letech takzvané normalizace. Přes přísný dohled tajné policie a navzdory represím ze strany režimu, Lukeš kladl odpor tehdejší moci. Ve spolupráci s řadou přátel a s pomocí manželky organizoval vydávání zakázaných knih, které pak pro nevidomé nahrával na magnetofonové pásky. Podílel se na čilých stycích s emigranty a distribuoval literaturu dodanou ze zahraničí. Klement Lukeš též patřil mezi první signatáře Charty 77 a po roce 1989 se stal se členem Správní rady Nadace Olgy Havlové. V roce 2000 obdržel prezidentské vyznamenání za zásluhy o stát. Krátce nato, v den svých čtyřiasedmdesátých narozenin, zemřel.

Zapomenuté portréty jste mohli slyšet v magazínu Zrcadlo Českého rozhlasu Leonardo.

Autor dokumentů: Petr Slinták.

Na rozhlasovém medailonu o Vojtěchu Jandečkovi spolupracovali: historik Michal Pehr a zvukový mistr Josef Kačírek.

Autor textu: Petr Slinták

Zdroj: Český rozhlas Leonardo/magazín Zrcadlo/Zapomenuté portréty/Klement Lukeš

František Suchý

Přehrát portrét Františka Suchého
http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2597073

Rozhlasový dokumentární medailon o někdejším politickém vězni Františkovi Suchém

František Suchý se narodil 17. dubna 1927 v Praze. Františkovi rodiče se snažili syna od začátku vést k etickým hodnotám a chlapce toto ovlivnilo na celý život. Roku 1932 se jeho otec stal ředitelem pražského krematoria, kde mu byl přidělen i služební byt. Neobvyklé místo získal ve výběrovém řízení jako zahradní architekt schopný spravovat i přilehlý urnový háj.

Za protektorátu v krematoriu začali spalovat oběti politických vražd z Pankráce i Kobylis. Františkovi tehdy bylo šestnáct let a musel zapisovat jména těch, kteří byli před pár hodinami popraveni. Františkův otec nesměl vyzrazovat jména popravených, musel je evidovat, a papíry předávat okupantům. Popel obětí měl kompostovat. Tajně jej však schovával, čímž riskoval vlastní život. Během války bylo takto v ilegální třetí směně zpopelněno kolem 2200 osob, jejichž jména většinou František Suchý starší zaznamenal. Do kompostu pak dával obyčejný popel, který v případě potřeby ukazoval při kontrole.

Během Pražského povstání se František Suchý spolu se spolužáky zapojil do bojů. Jak praví, byl šťasten, že se Češi zbavili okupantů, ale radost z Rudé armády neměl. O poměrech v Sovětském svazu, tamní tajné policii NKVD a politických perzekucích se podle pana Suchého po válce ledacos proslýchalo. František Suchý maturoval v roce 1947 a s touhou stát se konstruktérem nastoupil ke studiu na vysoké škole. Tam ho zastihly i únorové události. Zúčastnil se nočního pochodu studentů na Hrad, kde delegaci přijal prezident Beneš.

František Suchý coby člen národně socialistické strany začal vydávat letáky a šířit projevy Tomáše Garrigua Masaryka. Ve svém autě nechal přespat agenta Jaroslava Koudelku. Přátelé pana Suchého uvažovali o emigraci, on nikoli. Poté, co v krematoriu viděl, jak tam opět vozí těla popravených rozhodl se k zapojení do odboje. Jeho otec opět schovával popel obětí totalitního režimu. Urny popravených byly pak anonymně ukládány ve společném pohřebišti. Příbuzní byli o kremaci informováni, ovšem nesměli vidět ani tělo, ani být přítomni obřadu. Mladý František držel v ruce i urnu Milady Horákové.

Po zatčení agenta Koudelky policisté zatkli v roce 1952 i Františka Suchého. Začaly první výslechy v Bartolomějské ulici. Otec byl zadržen po dvou měsících a matka těsně před procesem. Manželé Suší přitom byli krátce zatčeni už v roce 1949 pro pomoc jiné rodině při útěku za hranice. V pozdějším politickém procesu byli odsouzeni na 4 a 4,5 roku odnětí svobody. Vyšetřování trvalo čtvrt roku a rozsudek pro Františka Suchého mladšího zněl 25 let vězení.

Krutá léta v kriminále

Za nejhorší kriminál pan Suchý považoval Mírov. Na Bory a Leopoldov se ovšem dostal až v letech pro politické vězně příznivějších. V Opavě směl pracovat v technickém ústavu, takže bylo vyloučeno, aby ho bachaři týrali. I tam si ovšem prošel korekcemi o hladu a tvrdé loži. Důvody mohly být různé: stačilo nepozdravit nebo mít špatně uklizeno v cele. Na Mírově pracoval jako jediný laik mezi uvězněnými kněžími.

Do roku 1960 se pohyboval pouze mezi politickými vězni, až poté se mezi ně začali dostávat skuteční zločinci. Propuštěn byl na podzim roku 1964 po odpykání poloviny délky trestu. O dění venku byl dobře informován a svět přede zdmi žaláře ho nepřekvapil. Zaměstnali ho coby zámečníka ve Vršovicích a po jedenácti letech až do důchodu pracoval v konstrukci podniku Kovodílo.

Zpověď pana Františka Suchého na jaře 1968 natočil tehdejší student filmové tvorby Vlastimil Venclík. I díky jeho archivním nahrávkám politických vězňů, které byly řadu desetiletí nezpracovány, se dnes můžeme seznámit s autentickým svědectvím lidí, kteří byli perzekvováni během let nacistické a komunistické totality. Patří mezi ně i dodnes žijící František Suchý.

Zapomenuté portréty jste mohli slyšet v magazínu Zrcadlo Českého rozhlasu Leonardo.

Autor dokumentů: Petr Slinták.

Na rozhlasovém medailonu o Vojtěchu Jandečkovi spolupracovali: historik Michal Pehr a zvukový mistr Josef Kačírek.

Autor textu: Petr Slinták

Zdroj: Český rozhlas Leonardo/magazín Zrcadlo/Zapomenuté portréty

Další odkazy:

Projekt PAMĚŤ NÁRODA

Dagmar Skálová

Dagmar Skálová

Play

Play ►

Rozhlasový dokumentární medailon o někdejší politické vězeňkyni a významné české skautce Dagmar Skálové v rámci cyklu Zapomenuté portréty

Dagmar Skálová se narodila 6. listopadu 1912 v Plzni coby Šimková. Nejdříve navštěvovala obecnou školu a poté reálné gymnázium. Roku 1934 vstoupila do skautského oddílu, kde působila pod přezdívkou Rakša.

Skautingu se věnovala velmi intenzivně za podpory svého muže Karla Skály. Podstatné pro životní osudy pamětnice je, že se coby skautská oddílová vedoucí po roce 1948 zapojila do protikomunistického odboje. K jejímu zatčení došlo 17. května 1949 v souvislosti s vyšetřováním pokusu o vojenský převrat, do kterého byly zapojeny některé junácké oddíly.

Důvody svého postoje pamětnice uvedla při nástupu do výkonu trestu odnětí svobody. Na předtištěné otázky vězeňského dotazníku odpověděla pouze částečně avšak bez váhání: Prostě nesouhlasila s hospodářským i politickým vedením státu a vadilo jí, že na vedoucí místa byli dosazováni neschopní jedinci. Vadila jí nesvoboda, z níž plynulo pokřivení lidských charakterů.

Užitečná morseovka

Po zatčení Dagmar Skálové následovalo tříměsíční vyšetřování vedené se značnou brutalitou. 8. srpna 1949 byla odsouzena s několika dalšími skauty Státním soudem v Praze. V jejím případě k doživotnímu trestu. Další členové jejího oddílu měli štěstí více. Část na dobové poměry mírných trestů lze vysvětlit užitím morseovky. Tehdy si skauti v pankráckém žaláři posílali důležité informace formou vyťukávání zpráv na zdi jednotlivých cel. Znamenalo to ovšem, že přes násilné výslechy všichni vyšetřovanci museli dodržovat základní linii dohodnutých výpovědí.

Skauti obžalovaní z účasti při pokusu o státní převrat se při soudu hájili tím, že v ulicích Prahy se v okamžiku zatčení podíleli na nevinné noční bojové hře. Tato obhajoba zřejmě zmírnila tresty většiny junáků. Z částí rozsudku je zřejmé, že se Dagmar Skálová snažila před soudem vzít většinu obvinění na sebe, především však upustila od svého prvotního doznání, vynuceného násilím. Soud však její výpověď nevzal v potaz a přidržel se původních, pod násilím podepsaných protokolů.

Dopis politických vězeňkyň

Z Pankrácké věznice byla Dagmar Skálová v roce 1950 přesunuta do žaláře ve Znojmě, a posléze do Kutné Hory. Nejdelší etapou její vězeňské pouti však byl desetiletý pobyt v Pardubicích. Jako nepřátelský element byla od dalších vězeňkyň izolována na zvláštním oddělení. I tak se ovšem stýkala s podobně smýšlejícími ženami. Když v roce 1956 prošla českými novinami zpráva, v níž předseda tehdejší vlády Viliam Široký tvrdil, že v Československu není politických vězňů, dvanáct odvážných pardubických vězeňkyň sepsalo dopisy pro generálního tajemníka Organizace spojených národů. Tak vznikla verze prohlášení v několika jazycích.

Po neúspěchu statečné akce následovaly represe. Pro Dagmar Skálovou to mezi jiným znamenalo i vyloučení ze skupiny osob, kterých se týkaly amnestie ze začátku 60. let. Posledním místem věznění Dagmar Skálové se stala věznice v Opavě, kde pamětnice pobývala od roku 1963. O dva roky později byla propuštěna na základě amnestie presidenta republiky. Amnestie fakticky znamenala podmínečné propuštění vyměřené soudem na sedm let. Když se pamětnice natrvalo dostala z bran českých věznic, její manžel Karel Skála byl ještě ve výkonu trestu.

I přes příkoří, kterých se statečné ženě během jejího nelehkého života dostalo, Dagmar Skálová svých činů nikdy nelitovala. Když pamětnice skonala, psal se 15. červenec 2002. Dagmar Skálová zemřela po 37 letech od svého propuštění z vězení. Tato žena patřila k předním politickým vězeňkyním 50. let minulého století a svou statečností byla vzorem a oporou mnoha souputnicím. Jistě i proto byla v roce 1997 prezidentem České republiky dekorována řádem Tomáše Garrigua Masaryka.

Zapomenuté portréty jste mohli slyšet v magazínu Zrcadlo Českého rozhlasu Leonardo.

Autor dokumentů: Petr Slinták.

Na rozhlasovém medailonu o Vojtěchu Jandečkovi spolupracovali: historik Michal Pehr a zvukový mistr Josef Kačírek.

Autor textu: Petr Slinták

Zdroj: Český rozhlas Leonardo/magazín Zrcadlo/Zapomenuté portréty/Dagmar Skálová

Vzpomínky skautky Dagmar Skálové