Zdeněk Peška

Z osobního spisu Zdeňka Pešky – Foto: Národní archiv České republiky
Zdeněk Peška (Wiki)
http://cs.wikipedia.org/wiki/Zden%C4%9Bk_Pe%C5%A1ka

Rozhlasový dokumentární medailon o někdejším politickém vězni a významném právníkovi Zdeňku Peškovi v rámci cyklu Zapomenuté portréty

Play

Play ►

Zdeněk Peška se narodil 9. května 1900 v Praze a vysokoškolská studia absolvoval na právnické fakultě Karlovy univerzity. Následující pobyty ve Francii v letech 1924-25 a v Americe dále prohloubily jeho vzdělání. V poměrně mladém věku byl Zdeněk Peška jmenován profesorem univerzity v Bratislavě a děkanem právnické fakulty, kde mohl působit až do roku 1938.

Pro politickou dráhu Zdeňka Pešky je podstatné, že od roku 1921 byl členem Československé sociálně demokratické strany. Po okupaci Československa se pamětník navíc zapojil do odbojové činnosti. Byl však záhy zatčen a v roce 1941 odsouzen na 15 let odnětí svobody. Vězněn byl v Praze na Pankráci a v několika německých žalářích. Krátce po osvobození obnovil své členství ve straně a zastával funkci předsedy Sdružení sociálně demokratických právníků. Od října 1945 do května 1946 byl poslancem Národního shromáždění, působil na právnické fakultě Karlovy univerzity a v roce 1947 se stal členem sboru expertů pro vypracování nové ústavy.

Po únoru 1948 se Zdeněk Peška zapojil do protikomunistických aktivit. Vedle politického směřování Československa a potlačování svobodných práv nesouhlasil se sloučením sociálně demokratické strany s KSČ, k němuž došlo 27. června 1948. Již v květnu se sešel s některými představiteli mateřské strany, aby diskutovali o jejím dalším směřování a činnosti v nových poúnorových podmínkách. Později společně vytvořili ilegální Ústřední výbor nezávislé sociální demokracie, který se snažil navázat spojení s exilovými představiteli československé politiky. Krátce nato byl však Zdeněk Peška zatčen.

V červnu 1949 měl proběhnout politický proces s představiteli sociální demokracie nazvaný původně Peška a spol. K němu nakonec nedošlo a místo toho se zatčený stal jedním z obžalovaných v připravovaném procesu se skupinou Dr. Milady Horákové. Odsouzen byl na 25 let odnětí svobody.

O jeho zapojení do monstrprocesu, který proběhnul v červnu roku 1951, rozhodlo plánované rozšíření souzených osob o představitele dalších politických stran. Tomuto začlenění napomohly schůzky mezi ním a Miladou Horákovou na faře ve Vinoři u Prahy v září 1948. Zástupci politické opozice zde jednali o možné spolupráci sociálních demokratů, národních socialistů a strany lidové. Představitelé stran se dohodli na dalších informačních schůzkách. Užší sblížení stran či případné sloučení pod tlakem událostí však odmítli.

Po zatčení všichni obvinění prošli trýznivým vyšetřováním a přípravou na inscenované soudní přelíčení. Zdeněk Peška byl vyšetřovateli považován za neposlušného, což potvrdil podáním zmateční stížnosti, neboť mu obžaloba, stejně jako ostatním, nebyla předložena písemně, ale pouze neúplně přečtena. Zdeněk Peška byl v rozsudku, který mu přiřknul 25 let žaláře, označen za stoupence pravého křídla a buržoazního elementa, který pracoval proti sjednocení dělnické třídy. V českých a slovenských kriminálech si někdejší politik odseděl devět let.

Přes pokusy o obnovu procesu a revizi rozsudků v roce 1968 byl pamětník plně rehabilitován až v roce 1990. Někdejší politický vězeň zemřel zkraje takzvané normalizace: 26. října 1970 v Praze.

Zdeněk Peška patřil díky své vědecké erudici a společenskému rozhledu k předním osobnostem československé demokratické politiky. Humanistický světonázor profesora právních věd formoval především masarykovský étos a sociálně demokratické principy.

Zapomenuté portréty jste mohli slyšet v magazínu Zrcadlo Českého rozhlasu Leonardo.

Autor dokumentů: Petr Slinták.

Na rozhlasovém medailonu o Vojtěchu Jandečkovi spolupracovali: historik Michal Pehr a zvukový mistr Josef Kačírek.

Autor textu: Petr Slinták

Zdroj: Český rozhlas Leonardo/magazín Zrcadlo/Zapomenuté portréty

Reklamy

Dagmar Skálová

Dagmar Skálová

Play

Play ►

Rozhlasový dokumentární medailon o někdejší politické vězeňkyni a významné české skautce Dagmar Skálové v rámci cyklu Zapomenuté portréty

Dagmar Skálová se narodila 6. listopadu 1912 v Plzni coby Šimková. Nejdříve navštěvovala obecnou školu a poté reálné gymnázium. Roku 1934 vstoupila do skautského oddílu, kde působila pod přezdívkou Rakša.

Skautingu se věnovala velmi intenzivně za podpory svého muže Karla Skály. Podstatné pro životní osudy pamětnice je, že se coby skautská oddílová vedoucí po roce 1948 zapojila do protikomunistického odboje. K jejímu zatčení došlo 17. května 1949 v souvislosti s vyšetřováním pokusu o vojenský převrat, do kterého byly zapojeny některé junácké oddíly.

Důvody svého postoje pamětnice uvedla při nástupu do výkonu trestu odnětí svobody. Na předtištěné otázky vězeňského dotazníku odpověděla pouze částečně avšak bez váhání: Prostě nesouhlasila s hospodářským i politickým vedením státu a vadilo jí, že na vedoucí místa byli dosazováni neschopní jedinci. Vadila jí nesvoboda, z níž plynulo pokřivení lidských charakterů.

Užitečná morseovka

Po zatčení Dagmar Skálové následovalo tříměsíční vyšetřování vedené se značnou brutalitou. 8. srpna 1949 byla odsouzena s několika dalšími skauty Státním soudem v Praze. V jejím případě k doživotnímu trestu. Další členové jejího oddílu měli štěstí více. Část na dobové poměry mírných trestů lze vysvětlit užitím morseovky. Tehdy si skauti v pankráckém žaláři posílali důležité informace formou vyťukávání zpráv na zdi jednotlivých cel. Znamenalo to ovšem, že přes násilné výslechy všichni vyšetřovanci museli dodržovat základní linii dohodnutých výpovědí.

Skauti obžalovaní z účasti při pokusu o státní převrat se při soudu hájili tím, že v ulicích Prahy se v okamžiku zatčení podíleli na nevinné noční bojové hře. Tato obhajoba zřejmě zmírnila tresty většiny junáků. Z částí rozsudku je zřejmé, že se Dagmar Skálová snažila před soudem vzít většinu obvinění na sebe, především však upustila od svého prvotního doznání, vynuceného násilím. Soud však její výpověď nevzal v potaz a přidržel se původních, pod násilím podepsaných protokolů.

Dopis politických vězeňkyň

Z Pankrácké věznice byla Dagmar Skálová v roce 1950 přesunuta do žaláře ve Znojmě, a posléze do Kutné Hory. Nejdelší etapou její vězeňské pouti však byl desetiletý pobyt v Pardubicích. Jako nepřátelský element byla od dalších vězeňkyň izolována na zvláštním oddělení. I tak se ovšem stýkala s podobně smýšlejícími ženami. Když v roce 1956 prošla českými novinami zpráva, v níž předseda tehdejší vlády Viliam Široký tvrdil, že v Československu není politických vězňů, dvanáct odvážných pardubických vězeňkyň sepsalo dopisy pro generálního tajemníka Organizace spojených národů. Tak vznikla verze prohlášení v několika jazycích.

Po neúspěchu statečné akce následovaly represe. Pro Dagmar Skálovou to mezi jiným znamenalo i vyloučení ze skupiny osob, kterých se týkaly amnestie ze začátku 60. let. Posledním místem věznění Dagmar Skálové se stala věznice v Opavě, kde pamětnice pobývala od roku 1963. O dva roky později byla propuštěna na základě amnestie presidenta republiky. Amnestie fakticky znamenala podmínečné propuštění vyměřené soudem na sedm let. Když se pamětnice natrvalo dostala z bran českých věznic, její manžel Karel Skála byl ještě ve výkonu trestu.

I přes příkoří, kterých se statečné ženě během jejího nelehkého života dostalo, Dagmar Skálová svých činů nikdy nelitovala. Když pamětnice skonala, psal se 15. červenec 2002. Dagmar Skálová zemřela po 37 letech od svého propuštění z vězení. Tato žena patřila k předním politickým vězeňkyním 50. let minulého století a svou statečností byla vzorem a oporou mnoha souputnicím. Jistě i proto byla v roce 1997 prezidentem České republiky dekorována řádem Tomáše Garrigua Masaryka.

Zapomenuté portréty jste mohli slyšet v magazínu Zrcadlo Českého rozhlasu Leonardo.

Autor dokumentů: Petr Slinták.

Na rozhlasovém medailonu o Vojtěchu Jandečkovi spolupracovali: historik Michal Pehr a zvukový mistr Josef Kačírek.

Autor textu: Petr Slinták

Zdroj: Český rozhlas Leonardo/magazín Zrcadlo/Zapomenuté portréty/Dagmar Skálová

Vzpomínky skautky Dagmar Skálové